2019 Šumava

Náš Šumavský itinerář:

Po dlouhém plánování a týdnech příprav jsme konečně stanovili termín a trasu našeho putování. Po minulých zkušenostech s cestováním s koly vlakem jsme nenechali raději nic náhodě a rezervovali jízdenky tam i zpět v dostatečném předstihu. Základem našeho horského přejezdu bylo dobře si zabalit a nezapomenout potřebné nářadí a vybavení na kolo i sebe, ale zároveň úsporně, aby se vše vešlo do baťůžku, který i tak vážil cca 8kg.

Den první středa

Po krátkém přesunu z našich domovů do Bohušovic jsme nasedli na rychlík do Prahy a odtud jsme přestoupili na vlak do Klatov, kde jsme měli zařízeno první přespání. Při přestupu v Praze nám ve vlaku odmítli otevřít dveře sloužící k nakládání kol a museli je táhnout úzkou uličkou přes půl vagonu. Když jsme konečně ve večerních hodinách dorazili do Klatov, tak nám Garmin navigace zařídila okružní jízdu po městě, než jsme dorazili k penzionu. Od té chvíle, jsme navigaci Garmin pojmenovali jako společníka a už si z něj dělali jen legraci :). Po večeři, v místní pizzerii na náměstí, jsme si šli spravit chuť do baru a probrat poslední detaily naší připravované cesty.

Den druhý čtvrtek

Je ráno a začíná nám první den strávený v sedle. Vyrážíme z Klatov a naším cílem je Železná Ruda vzdálena cca 60km. Po nevalné snídani v našem ubytování (chudší snídaně) přichází skvělý nápad zajet na náměstí a tam se pořádně nasnídat. Po zamítnutí návrhu, že tam zůstaneme sedět celý den, se tedy konečně vyráží. A jak jinak než ve velkém stylu, protože zabloudit asi čtyřikrát na prvním kilometru je výkon, ale brali jsme to s úsměvem. Nakonec náš vrchní navigátor pan Garmin opět nezklamal a po krátkém bloudění se nám alespoň podařilo najít správný směr cesty. Původní plánovaná trasa se najít nepodařila, tak po cestě byla alespoň nějaká sranda. Po asi 30 km převážně rovinaté cesty plné vesniček a silniček se nám podařilo dojet do Nýrska a následně k přehradě, kde se nám konečně začali zvedat kopečky a dostali jsme se na Šumavu. Krajina se nám změnila z polí, na louky a lesy plné hub. Shodli jsme se, že takovou hustotu hub na jednom místě jsme jen tak neviděli.

Přichází první a také poslední technický problém celé Šumavy a to s roznýtovaným řetězem, který se ale hladce vyřešil na místě rychlospojkou. Ostatní měli alespoň čas se posilnit ostružinami.

V polovině stoupání na hřeben jsme potkali partičku silničářů, kteří akorát pokládali nový asfalt, ale po ujištění, že má jen kolem 50 °C, jsme ho hned vyzkoušeli, trošku to lepilo, ale nikomu se kolo nerozteklo. Po pár kilometrech jízdy po hřebenu nás zlákala vyhlídka na Vodopád Bílá strž, který určitě stojí za podívání. Následně nás čekala krásná podívaná na Černé jezero.

Po výborném nápadu, od našeho navigátora, použít zkratku, kdy jsme museli asi 2 km tlačit jsme zamířili na vrchol dnešního dne – Špičák, po kochačce z rozhledny jsme se pustili do jízdy po bikeparku. Nutno podotknout, že to nebylo nic pro ořezávátka, ale mě (Matějovi) se to hodně líbilo. A protože jsem byl všemi přehlasován, tak místo druhé jízdy se jelo na ubytování a na pozdní oběd, který se na nádraží protáhl až do večeře.

Den třetí pátek

Pátek byla naše vrchařská etapa (nastoupáno přes 1800m), na kterou jsme se těšili i proto, že jsme měli výbornou snídani v penzionu Aura Špičák (doporučujeme). Kratší stoupání na prvních 5 km bylo odměněno cedulí „Národní park Šumava“, kam se všichni moc těšili. Náš první cíl bylo jezero Laka v nadmořské výšce 1100m, tam jsme se potkali s prvními zákazy tras, kde se nedalo jet na kole a tak jsme z našich strojů museli seskočit a poslušně ťapkat. Neposledním cílem pátku byl Poledník, který jsme si všichni poctivě vyšlápli až na vrchol 1315m, kde nás čekalo malé, avšak rychlé občerstvení. Pod výhružkou bouřky, která se naštěstí přehnala tak rychle, že nespadla ani kapička, jsme se vypravili směr Modrava. Modrava byl náš milník na polovině cesty cca 45km.

Netrvalo dlouho a našli jsme restauraci Lyer, kde jsme ochutnali místní pívo, které všem chutnalo. K překvapení všech nám cesta celkem odsýpala a tak jsme se rozhodli navštívit Kvildu, kde jsme neodolali a dali si dortíček s kafíčkem :). Po Kvildě jsme si to namířili rovnou k pramenu Vltavy udělat si to selfičko a vhodit pár mincí. Do Lenory, což byl náš páteční cíl, jsme dorazili okolo 19h, dali si večeři a šli se podívat do města, jestli nepotkáme nějaký ten nášup. Při cestě do města jsme potkali nejstarší pec, která se dá potkat ? no a hned proběhla fotka.

Den čtvrtý sobota

V sobotu nás čekala královská etapa (114 km). Původní plán jet do Německa a přes Trojmezí k Lipnu, byl vzhledem k zákazům, přečtení pár blogů o nesjízdnosti části cesty a nenalezení restaurace po cestě na oběd, zamítnut. Náhradní trasu jsme naplánovali podél Schwarcenberského kanálu. Start byl v Lenoře, odkud jsme vyrazili k hranicím s Německém. Cestou jsme zajeli na Soumarská rašeliniště a pak už přes Stožec k prvnímu cíli dne, kterým bylo Nové Údolí u hranice s Německem.

Zde si dali výborný chleba se škvarkovou pomazánkou ve stylové krčmě Vagón, zatleskali nejrychlejšímu vlakovému expresu Česko – Německo a vydali se stoupat k Plešnému jezeru. Odtud jsme se vydali podél Schwarcenberského kanálu směrem Lipno nad Vltavou – hráz, s odbočkou do Nové Pece na oběd. Cesta kolem kanálu pěkně utíkala, ale moc zábavná nebyla, tak jsme se alespoň dozvěděli něco o historii a významu kanálu. Odpoledne jsme konečně dojeli k plánovanému místu u Lipenské nádrže, a vzhledem k počasí jsme si užili i suprovou koupačku.

Ještě před Lipnem jsme však vystoupali ke zřícenině hradu Vítkův kámen. Po koupačce už nás čekala nejlepší část dne, kterou byla stezka do Vyššího Brodu podél Vltavy Pod Čertovou stěnou. Vzhledem k času na stezce nikdo nebyl a tak jsme si mohli užít krásné flow stezky.

Poslední část cesty z Vyššího Brodu do penzionu U Martina v Rožmberku nad Vltavou již byla po silnici, což nebylo zas tak zlé, ale vzhledem k porci ujetých kilometrů jsme nakonec byli rádi, že u horizontu vidíme dominantu města.

Den pátý neděle

Po dlouhém náročném večeru a výborné snídani jsme vyrazili na poslední kilometry k nádraží Velešín, odkud nám jel rychlík do Prahy. Cesta byla náročná, ale v dáli vyčnívající panoramata Šumavy nám to vynahrazovali a zároveň jsme se mohli naposledy rozloučit. Trasa vedla přes Rožmitál a Zahrádku odkud se cesta začala zvedat k poslední kopcovité prémii, o kterou jsme z posledních sil svedli souboj. Pak už následoval sjezd do Věžovatých Plání, Markvartic a Velešína kde se konala pouť. Stavili jsme se na oběd v místní klidné restauraci u Hřiště, kde jsme odpočívali, čekali na vlak a těšili se domů.

Mapy:

čtvrtek Klatovy – Špičák

pátek Špičák – Lenora

sobota Lenora – Rožmberk nad Vltavou